Orienťáckým vrcholem našich prázdnin byla letos účast na šestidenních doprovodných závodech Mistrovství světa v OB ve Skotsku. Abychom se dobře aklimatizovali, a mohli tak podat nejlepší výkony, letěli jsme do Skotska již o týden dříve. Ubytováni jsme byli u sestry Julie v Glasgow a podnikali jsme výlety do okolí. Ať už přípravné, jako výstup na skoro nejvyšší horu tamní vysočiny, nebo poznávací, např. do Edinburghu a místní zoo, kde jsme neviděli pandy.

     

 Závody začínaly v neděli, centrum bylo v turistickém městě Inverness, které se nalézá asi tři hodiny vlakem na sever od Glasgow. Po příjezdu jsme se ubytovali v hostelu, odprezentovali se v místním kulturním centru a diváckým autobusem vyrazili fandit na závod sprintových štafet. Závod se běžel v přímořském městečku Nairn. Počasí překvapilo – svítilo sluníčko a foukal vlahý mořský větřík. Naši sice nevyhráli, ale já jsem alespoň mohla mávat svou novou vlajkou.

 

 

Druhý den již přišla řada na nás. První etapa se konala asi hodinu cesty pořadatelským autobusem od Inverness. Shromaždiště vypadá stejně jako u nás – velká louka, stánečky s občerstvením a krámky s O-vybavením. Ty však stojí za zmínku, neboť od tamních prodejců se máme ještě hodně co učit. Stánky jsou trojnásobné velikosti, před nimi leží  10 beden s botami všech velikostí, vše mají roztříděné do krabic, od ponožek, píšťalek, náplastí až po červené fixy na zakreslování, a chybí již jen nákupní vozíky. A toiky jsou taky o stupeň lepší – splachovací. Bohužel druhý den už nesplachují…

Na závody bylo přihlášeno asi 5000 lidí, tudíž byly zorganizovány 4 starty. Já jsem vždy chodila na modrý start, Karel s Julií na červený a Alena na bílý. První etapa byla terénem nejrozmanitější, začalo se v čistém březovém lese s terénnímy detailly, pokračovalo se přes vřesové bažiny, pak přišla na řadu střelnice s hustou sítí cest, pak opět bažiny a končilo se průběhem jehličnatého hustníku. Zde jsem došla k několika poznatkům – že ještě neznám všechny mapové značky a že bažina v Čechách je, jako kdyby nebyla. Nejtěžší na celém závodě je totiž podložka, neustále se někam boříte, a když jenom po kotníky, tak je to štěstí. Skoti se s délkou tratí nehrabou, takže jsem hned na začátku zakusila 6,5 km, naštěstí s mírným převýšením, každopádně jsem usnula cestou zpátky v autobuse.

Druhý den se shromaždiště přesunulo, opět hodinu cesty z města. Bohužel silnice  byla misty velmi úzká, takže se utvořila skoro hodinová kolona, mnoho lidí včetně nás tedy nestihlo svůj start. Pořadatelé byly však pružní a hned nás posílali do koridoru pro pozdní start. Terén byl náročnější než předešlý den – začínalo se na prudkém úbočí v listnatém lese, opět s bažinami a hlavně s vysokým kapradím. Pak jsme vystoupali nad hranici lesa a běželi po vřesové planině, následně seběhli k řece a přeběhli přes provizorní most a zakončili v terénních tvarech s vřesem a bažinou. Vedle shromaždiště tekla řeka, tak jsme způsobili znečištění vody a vyprali všechno bahno, co se dalo. Odpoledne jsme ještě stihli fandit na finále sprintu, které se konalo ve městě Forres. Ulice byly uzavřeny dopravě a všude se tak hemžili orienťáci. Místní obchůdky měly díky mistrovství otevřeno i mimo svou obvyklou pracovní dobu a účastnili se soutěže o nejhezčí výlohu s orienťáckými motivy.

Třetí den byl odpočinkový, a tak jsme ho tak pojali. Dojeli jsme autobusem k jezeru Loch Ness, zde uskutečnili krátkou procházku k vodopádům a zakončili v pravé skotské hospodě.

Další den nás opět čekal hodinový přesun na další etapu. Ta se tentokrát konala na panství Darnaway, shromaždiště bylo přímo pod hradem. Terén byl zase odlišný, běhalo se v listnatém lese s celkem nízkou viditelností a terénními detaily, především velkými jámami. Mistři běhali ten den štafety na druhé straně hradu, tak jsme strávili odpoledne před velkoplošnou obrazovkou a mohli okoukávat terén na další den.

 

Čtvrtá etapa se tedy konala opět pod hradem, tentokrát jsme viděli i hraběnku, která v saku nadšeně přendavala gumové podložky na příjezdové cestě. Běhalo se tedy v podobném terénu jako předešlý den, jen s daleko lepší viditelností. Prý to byl terén jako v Dánsku, tak si to můžete představit. Mistři měli dnes volno, tak jsme se do Inverness vrátili nezvykle brzy a zamířili jak na procházku, tak do hospody.

Následující den jsme se přesunuli do jednoho z nejhezčích údolí Skotska – Glen Affric. Doprava opět troche kolísala, tak jsme opět skončili na pozdním startu. Mistři běželi ten den klasiku na jedné straně údolí a na nás zbyla ta druhá – nezapomenutelná. Kdybyste zmapovali Boubínký prales, asi by to vyšlo lépe. Celou druhou polovinu trati jsme přelézali velké polomy a brodili se vysokým vřesem. Vyčerpávající. Mistři ale také vypadali vyčerpaně. Abychom však stihli dřívější autobus, nestihli jsme doběh nejlepších mužů.

 

Poslední den se konal opět na stejném místě, jen jsme se přesunuli na mistrovskou mapu. Také již ubylo závodníků, takže místy byl člověk v lese sám, což mi připadalo místy strašidelné. Pořadatelé nás zavedli do borovicového lesa s podmáčenou podložkou. Převýšení sice nebylo nejmenší, ale během závodu přelézáte mnoho malých kopečku, takže to není jako postupy na Saxbu. Po závodě jsme se přesunuli zpět do Inverness a nasedli na vlak zpět do Glasgow. Tři hodiny sezení jsem si užila. Jen Karel byl zklamán, že po deváté hodině večer už mu nikde neprodají pivo.

Přespali jsme u Julie v Glasgow, další den dopoledne dokoupili suvenýry a vyrazili na letiště.

 Závody se pořadatelům velmi povedly, vše skvěle fungovalo. Na pomoc měli asi 800 dobrovolníku z širokého okolí. Jedinou chybičkou bylo chybějící pití v cíli, chybějící mytí a pytle na odpadky. Počasí se také vydařilo, pršelo jen v noci nebo brzy ráno, takže jsme to zvládli i bez oddílového stanu.  Jistě jsme nasbírali mnoho cenných zkušeností. Příští rok se mistrovství světa koná ve Švédsku, tak třeba někdo z oddílu vyrazí.