Na žebříček A do Štěmech blízko Třebíče se vydala teplická výprava v poněkud redukovaném stavu - Karel, Lukáš, Alena a já. Shromaždiště bylo na louce, kde jediný stín poskytoval cílový oblouk, a vzhledem k absenci stanu jsme se ubytovali v křoví.

V sobotu čekala na závodníky tradiční klasická trať, která začala startovat přesně v poledne. Tudíž v lese nikdo bažinky neobíhal, ale šťastně se do nich kvůli neúprosnému parnu vrhal. Přestože se ve vysočinských lesích málokdy najde tak velký kopec, aby rozhodoval o volbě postupů, nebylo o volby nouze, tentokrát díky množství hustníků a cest. S dohledávkami kontrol jsem problém neměla, nejspíše to bylo zapříčiněno mým závratným tempem. Kelímek na mapě jsem vyhlížela již od druhé kontroly, a následně jsem z nich byla tak nadšená, že jsem se občerstvila na dvou ze tří po 50 m. Příště bych ale asi tak moc pít neměla, neboť mi díky tomu mírně utekla soupeřka… Trať byla každopádně pro všechny účastníky díky úmorému vedru velmi náročná. Mírným nedostatkem pak bylo rozbité čerpadlo u mytí, které způsobilo dlouhotrvající frontu na malý čůrek vody. Nejlépe závod zvládl Karel, možná to bylo tím, že si s sebou nesl malou flaštičku na pití.

Ubytování jsme původně chtěli sehnat v Třebíči, konal se zde však hudební festival, takže veškeré ubytování bylo obsazené. Nakonec jsme bydleli v malé prázdninové vesnici.

V neděli byla připravena krátká trať. Vedro ani tento den nepolevilo, startovalo se však již od deseti hodin, takže jsme si mohli vsugerovávat, že ještě není tak teplo. Trať byla velmi náročná a velmi pěkná. Odehrávala se převážne v hustých hustníkách a na malých paloučkách. Celou dobu jsem si mapu hlídala, někdy možná až zbytečně moc, každopádně se mi to vyplatilo a skončila jsem na 9. místě. Tentokrát pořadatelé zařídili i cisternu na vodu a lavóry s hloubkou na ponoření hlavy, takže byly všichni nadmíru spokojeni.

Závody byly skvěle pořadatelsky zvládnuté, tratě podle mě jedny z letošních nejlepších. Takže jsme nikdo dlouhé cesty na Vysočinu nelitoval.